Maďarského ohaře jsem poprvé v životě viděla tak před 4lety u sestřenky Radky. Má s přítelem krásného Ridgebacka Gastona a MOK Růženku. Jakmile jsem se podívala do jejích zelených očí, byla to láska jako trám a řekla jsem si, že tohohle psa si jednou pořídím. Psa jsem chtěla vždycky, ale protože bydlíme v paneláku a rodiče nejsou psí typy, pro psí pohlazení jsem si chodila ke kamarádce Štěpánce nebo o prázdninách k babičce.
Uplynulo hodně vody a zhruba v zimě 2008 (poté co si známí pořídili pejska) jsme s Míšou mým zlatým začali diskutovat o tom, že bychom si pořídili pejska a jaký by to asi byl. Já měla jasno MOK fenečka, Míša se trochu cukal. Ale pak na jedné procházce jsme potkali německého ohaře - hnědáka. A tak Míša uviděl, co to vlastně ohař je a okamžitě ho chtěl - psa. No a po dlouhých debatách a miliardách shlédnutých fotek a ohařích stránek na internetu jsme došli ke kompromisu. Bude to maďarský ohař, ale pes. OK!
Háčkem ale byli mí rodiče, kteří psa do našeho bytu nechtěli (abyste věděli, před 3 roky si koupili domek v takové krásné vesničce a od toho podzimu u nás v panelákovém bytě spali tak 5krát...). Nicméně jsme je nechtěli stavět až před hotovou věc a dělat tak zbytečné dusno a tak jsme se shodli, že jsou nezpracovatelní a že se pejsek odkládá na neurčito...
No ale pak jsem jednou tak seděla u internetu a rozplývala se nad štěňátky a povídám: "Ty, Míšo, nechceš psa k narozeninám?" (do těch v té době zbývaly 2 měsíce :D:D ). On řekl: "zpracuj si rodiče..." No ale za 2 týdny (7. června 2009) jsme jeli do Podolí u Brna pro našeho Dagíska :)
Všichni ho mají rádi. Míšovi rodiče jsou nadšení (jen Bady - jejich kokršpaněl žárlí a nechce si s ním hrát). Moje maminka mu říká miláčku a moje vnoučátko a tatínek mu říká Pluto :) Dopadlo to nade všechna očekávání mooooc dobře k radosti Dagově i naší...